Je 9. července, ráno v našem hostelu je poměrně rušné, noví cestovatelé přijíždějí a  následně polehávají v lobby hotelu po náročné cestě. U bazénu posedává skupinka němců a italů dynamicky diskutující, nad hrnkem kávy a v oparu cigaretového kouře, zážitky z minulé noci. Zatímco já pokojně snídám a čekám než Davidovo letadlo dosedne na runway Bangkokského letiště. Plně si vychutnávám tento mezinárodní ruch a švitoření mnoha světových jazyků a popíjím šálek v celku dobré kávy. A v tom konečně přichází můj starý dobrý kamarád z Bangkoku, se kterým jsme se kdysi potkali na studiích ve Švýcarsku. Vřele se přivítáme, přeci jen je to již nějaký ten pátek, co jsme se naposledy viděli v Bernu. Nu a aby těch shledání nebylo málo, tak se nám u recepce hostelu zjeví i David, který si dal očividně z Dubaje trochu na čas.

Po vyřízení pár formalit již vyrážíme vstříc ulicím Bangkoku. Pro některé z nás je to premiéra v městě tisíce chrámů, zatímco já ještě bolestně vzpomínám na noční procházku a okázalé ignorování Tuk-Tuků, doteď některé z řidičů nevraživě pozoruji jak se samolibě usmívají a podřimují v houpacích sítích zavěšených na korbách těchto vozítek.

Naše dnešní cesta městem začíná na Khaosan rd., která ale v dopoledních hodinách nejeví příliš mnoho známek života. Postupně se proplétáme uličkami starého Bangkoku, překonáváme mnohé vodní kanály po chatrných mostech, objevujeme skrytá náměstíčka a zákoutí této krásné čtvrti.

Loha Prasat: buddhistická pevnost uprostřed města

Po nějaké době dorazíme k prvnímu bodu celé cesty. Je jím majestátný starý budhistický klášter Wat Ratchanatdaram, jehož nejznámější stavbou je Loha Prasat, tedy „kovový hrad“. Nechal jej postavit král Rama III. roku 1846 pro svou vnučku, princeznu Somanass Waddhanawathy, a už tím je tento chrám významně odlišný než většina ostatních v Bangkoku, není to jen místo modlitby, ale hlavně královský odkaz vytesaný do kamene a kovu.

Na první pohled působí Loha Prasat skoro jako buddhistická pevnost. Místo jedné dominantní věže do výše ční 37 kovových špicí, které symbolizují 37 buddhistických ctností vedoucích k osvícení.

Z architektonického hlediska je Loha Prasat naprostou raritou. Bangkokská stavba byla inspirována starověkými buddhistickými „kovovými paláci“, které kdysi stávaly v indickém Šrávastí a později na Srí Lance v Anuradhapuře, avšak oba tyto originály se do dnešních dnů dochovaly pouze v ruinách či písemných pramenech. Právě bangkokský Loha Prasat je tak považován za jediný dochovaný plnohodnotný Loha Prasat na světě. Celá stavba má tři soustředné úrovně propojené spletí chodeb, schodišť a meditačních prostor, které byly navrženy tak, aby symbolicky vedly návštěvníka od světského chaosu v přízemí až k duchovnímu vrcholu pod centrální věží. V jistém smyslu tak celý chrám funguje nejen jako svatyně, ale i jako architektonická metafora buddhistické cesty k osvícení.

Pad Thai, legenda street foodu

Málokdo přitom tuší, že Pad Thai, dnes považovaný za naprostý symbol thajské kuchyně, je ve skutečnosti poměrně mladým pokrmem. Do své současné podoby byl formován teprve ve 30. a 40. letech minulého století, kdy jej thajská vláda začala aktivně propagovat jako nové národní jídlo modernizující se země. V době nedostatku rýže měly nudle představovat levnější a praktičtější alternativu, a tak vznikl pokrm, který dnes zná celý svět. Přestože technikou přípravy i základem vychází z čínských smažených nudlí, právě typicky thajská kombinace sladkých, kyselých, slaných a ostrých chutí mu vtiskla jeho dnešní charakter.

Museum a kultura veřejné dopravy

Po naprosto delikátním kulinářském zážitku jsme naznali, že bude třeba i trocha toho pohybu a tak jsme se vydali pěšky směrem k Siam Museum ležícímu poblíž řeky. Asi tak v moment kdy jsme dorazili k nejbližší stanici, modré linky metra, Sam Yot tak se naše sportovní ambice vypařili pod náporem tropického slunce a my jsme se zbaběle uchýlili do útrob klimatizovaného metra. Vystoupit doporučuji na zastávce Sanam Chai, jedná se o jednu z krásně zdobených zastávek, která jakoby reprezentovala okázalost celého Siamského království. A tento dojem ve vás pouze umocní prohlídka překrásného muzea Thajské historie a kultury nacházející se v jedné ze starých budov s koloniální architekturou 19. století.

Kultura je sice okouzlující, ale ještě dalších 10 minut procházení se touto historickou budovu, která mu tu úžasnou vlastnost, že se vyhřeje v odpoledním slunci do teploty nápadně se podobajících finské sauně, a asi bych už rezignoval na život. Naštěstí zbytek výpravy to viděl dost podobně a tak jsme se vydali na břeh Chao Phrayi a naskočili na nejbližší loď, plující neznámo kam. Tímto způsobem jsme strávili následující zhruba dvě hodiny křižováním po řece za doprovodu mírného vánku, zachytávaním sebemenší vodní spršky, jak přídě lodí narážely do říčních vln a neustálého naskakování z lodí na loď. Takto jsme se postupně dostali až k chrámu Wat Arun, na opačném břehu řeky. Tento majestátný chrám mě provokoval celou včerejší noc, protože ať jsem se vydal při své noční cestě kamkoliv, stejně jsem ho dřív nebo později spatřil, jak se odráží v hladině řeky zaplavené měsíčním svitem, nebo jak drze převyšuje všechny okolní stavby. Snad jediný se mu vyrovnává královský palác zabírající značnou část břehu na druhé straně řeky, přímo naproti Wat Arunu.

Wat Arun, neboli chrám úsvitu

K chrámovému molu jsme dorazili v časných odpoledních hodinách, již příjemně schlazeni projížďkou po řece. Jen co jsem vkročil na posvátnou půdu chrámu, cítil jsem pocit uspokojení, že jsem konečně pokořil tento drze se tyčící chrám, který svým přirozeným půvabem a nevšedním vzezřením lákal již na míle daleko. Opojná vůně vonných tyčinek, rytmické údery bubnů, polohlasný zpěv mnichů vykonávajících své bohoslužby a do toho všeho šum způsobený nepřeberným množstvím lidí všech národností nás provázel tímto místem po celou dobu naši návštěvy.

Chrám vypadá na první pohled odlišně, než-li většina ostatních Bangkokských chrámů. Centrální zeď je pokryta kachličkami, perletí a mušlemi hrajícími všemi odstíny tyrkysové. Je zde patrná spíše inspirace Khmerskou kulturou než-li typickou Thajskou. Tato odlišnost však není náhodná. Wat Arun totiž nepatří jen mezi nejkrásnější, ale i mezi historicky nejvýznamnější chrámy celého Thajska. Jeho původ sice sahá ještě do dob starého Siamu, skutečného významu však nabyl až po pádu Ayutthayi roku 1767, kdy byla tehdejší metropole zničena barmskými vojsky a země upadla do chaosu. Právě tehdy měl k tomuto chrámu, jak praví legendy, za prvního ranního světla dorazit generál Taksin, muž, který následně Siam znovu sjednotil a obnovil jeho moc. Na počest tohoto symbolického okamžiku byl chrám přejmenován na Wat Arun, nebo-li Chrám úsvitu a stal se duchovním symbolem nově vznikajícího království. Není tedy pouhou architektonickou dominantou zrcadlící se dnem i nocí v řece, ale i monumentem thajského znovuzrození po jednom z nejtemnějších období jeho dějin.

V kontrastu s uctihodnou historií zde ovšem byly skupinky neukázněných turistů, které sice o významu tohoto místa neměli sebemenší ponětí, zato ale sebou měli celá stáda osobních fotografů, kteří zvětšnili jejich návštěvu navždy. Podívaná to byla vskutku komická. Spousty obtloustlých amerických a asijských turistů se zde navléklo do historických šatů thajských konfekčních velikostí, což vedlo k instatní změně barvy v obličeji. Neboť tito „těžce“ zkoušení turisté se očividně mírně dusili nejen okolním vzduchem, teplotou a kouřem ale také vlastním, poněkud těsnějším oděvem. Pak zde komicky poskakovali a pózovali pro fotografy, kteří se tím očividně velmi bavili. Nutno říci, že pro nás jakožto nezúčastněné pozorovatele to byla přímo královská zábava. Ve focení jsme ale spozorovali také taktickou výhodu a nenápadně naskočili na další projíždějící loď, která byla díky zaneprázdněným turistům skoro prázdná. Takto jsme byli dopraveni až k vstupním branám chrámu moderní civilizace, nazývajícím se ICONSIAM.

ICONSIAM, Mekka moderní kultury

Tento velmi estetický několikapatrový obchoďák je velkou výzvou pro starověké chrámy, tedy alespoň z pohledu západních turistů. Ale i my jsme ocenili klimatizaci a málem ji i začali uctívat jakožto posvátný předmět 21. století… Icon Siam rozhodně stojí za návštěvu, najdete zde opravdu vše na co byste si vy nebo vaše drahá polovička mohla zrovna vzpomenout a ty váhledy na Bangkok z panoramatické terasy na střeše jsou naprosto úžasné.

Jíme u místních na dvorku

Ale chvilka modrních zázraků naprosto stačila abych byl odhodlán zase vyrazit do rušných rozpálených ulic Bangkoku. Po cestě jsme ještě nabrali do skupiny dalšího thajského kamaráda, který kdysi studoval v Česku a všichni jsme se pak vydali najít něco dobrého k jídlo, neboť už se schylovalo k večeru. Netrvalo dlouho a spatřili jsme přesně ten typ podniku, kam se vydávám na každě mé cestě po světě. Jednoznačně se jednalo o podnik naprosto autentický. Pokud by se snad někdo ptal, jak se takový podnik pozná, tak jsem si na to vytvořil pár základních kritérií:

1. Jídelníček je psaný pouze v lokálním jazyce
2. Obsluha nemluví anglicky, je trochu ostýchavá, ale usmívá se, protože cinzce zde asi ještě neviděli
3. Hygiena je slovo, o kterém tady nikdo nikdy neslyšel a jedná se spíše o legendu než něco, co by se zde mělo nějak aplikovat do provozu
4. Nějaké to domácí zvíře nebo krysa se s vámi dříve či později přijdou seznámit až ke stolu
5. Posedávají zde skupinky místních a hlasitě debatují s obsluhou (= kde jsou místní, je jídlo kvalitní)
6. Hlavní slovo zde nemá majitel ale vetšinou jeho tchýně, babička či jiná postarší členka domácnosti (s tou všem doporučuji jednat s mimořádnou úctou)

Naši místní přátelé se postarali o veškerou komunikaci poté, co mě nechali asi deset minut se snažit anglicky, velmi omezeně thajsky a převážně posunky komunikovat s obsluhou. Nutno podotknout, že za tu dobu jsem si objednal něco, co se až nepříjemně blížilo tomu milému pejskovi ležícímu opodál. Načež to obsluha vysvětlila mým přátelům a ti z toho měli zábavu ještě na dlouhé hodiny. Naštěstí nám nakonec místo toho pejska objednali spoustu výborných místních pokrmů, které chutnaly opravdu autenticky a pro mě velmi exoticky.

Sice jsem již z předchozích cest po Vietnamu a Phuketu byl zvyklýna značné množství koriandru snad v každém pokrmu, ale tady to dovedli do naprosté dokonalosti a vyladili tu chuť spoustou místních koření, která bych sice neuměl pojmenovat, ale všechny je spojovaly dvě věci, pokrmy byly chuťově naprosto úžasné, ale trochu ostřejší, takže člověk měl pocit, že s každým soustem  polyká také pár žhavých lávových kamenů. Co ovšem na asijské stolovací kultuře miluji je, že vám přinesou osobní misku rýže a doprostřed naservírují spoustu různých pokrmů a dochucovadel a vy si pak společně se všemi nabíráte to, co vám zrovna zachutnalo. A samozřejmě neposlední výhodou takovýchto podniků je, že ceny jsou také lokální, což znamená, že nás oběd vyšel asi tak na 60 bahtů.

Na cestě za seven-eleven shopy

Protože tento úžasný podnik, jehož jméno jsem si nikdy nezapamatoval, pokud vůbec nějaké měl, se nacházel kousek od Iconsiamu, tak jsme si po cestě na molo dopřáli ještě trochu luxusu ve formě klimatizovaných prostor a zhlédli krásnou vodní show před vstupem. Poté už jsme se přeplavili na druhou stranu a podél řeky se vydali pěšky zpět ke Khaosan rd. asi tak po dvou kilometrech jsme znovu spatřili Wat Arun zářící v zapadajícím slunci a vydali se vychutnat si tento pohled ze střešního baru, na našem břehu, s výhledem na chrám na druhé straně. Podnik nesl jméno Eagle’s nest a měli zde příjemnou atmosféru a hlavně vychlazené koktejly, které po vroucím dnu přišly náramně vhod.

Blížila se zavíračka baru, když jsme opustili naše místa a vydali se na dlouhou noční expedici zpět do ubytovaní. Za necelých 500m jsme ale narazili na jeden z obchodů 7eleven kterých je Bangkok naprosto plný. Zde jsme zakončili večer půlnoční hostinou složenou pouze z produktů tohoto úžasného obchůdku. Totiž dokud nenavštívíte nefalšovaný asijský 7eleven tak mi nebudete nejspíš věřit, ale jedná se o jeden z nejlepších způsobů obživy v Asii. A tímto jsme odstartovali náš hon na 7eleven v celé Jihovýchodní Asií.

---