Celá naše cesta začala v Bangkoku. Tedy má začala už na hlavním nádraží v Brně a to zpožděním vlaku do Vídně, kde jsem měl v plánu strávit na dlouho dobu poslední den v Evropě a vychutnat si ještě kousek sacheru dortu a dobré kávy. Dalšího dne 7. 7. jsem se vznesl vysoko do oblak a na palubě Boeingu A380 vyrazil vstříc dálnému východu a novým dobrodružstvím. Miluji ten moment, kdy vás tah motorů zatlačí hluboko do sedadla a pak se celé letadlo ladně odlepí od země a začne plachtit jako pták, vždy se raduji jak malé dítě a zřejmě mě tato zábava nikdy ani neomrzí. Po necelých šesti hodinách jsem se zase objevil na starém známém letišti v Dubaji. Ani už bych nespočítal, kolikrát jsem naprosto rozespalý praktikoval sprint z jednoho gatu na druhý. Ale tentokrát jsem zcela cítil ten adrenalin v žilách, když mi zbývalo na přestup necelých 30 minut a pro přesun jsem potřeboval uběhnout alespoň 2 km a zbývající vzdálenost urazit letištním metrem. Samozřejmě jsem zbytek cestujících velmi potěšil, když jsem už na několikátý last call s mým jménem elegantně proskočil zavírajícím se gatem a málem spadl do náručí okouzlující letušce.
Další zastávka Bangkok
Tak jsem se slavně po asi 16 hodinách dostal až na letiště v Bangkoku. Po projití pasovou kontrolou se člověk najednou vyskytne v úplně novém světě a je třeba se rychle zorientovat. Pokud chcete cestovat low-cost, tak se rozhodně nenechte nachytat předraženými taxíky, kteří vám začnou horlivě vysvětlovat, že zde rozhodně neexistuje žádné metro ani autobusová doprava. V takovém případě je prostě ignorujte a pokračujte halou dál, než dojdete k lince metra s označením „Airport Link“. Nasedněte na tuto linku a jeďte na zastávku „Phaya Thai“, což je konečná.
Z Phaya Thai mi stále ještě na Khaosan Road, kde se nacházel můj hostel, zbývalo asi 7 km, a protože se mi opravdu ve 36 °C nechtělo jít pěšky, tak jsem si zavolal řidiče na motorce přes aplikaci Grab a vyrazil přímo do provozu. Na jednu stranu to byly asi nejlépe utracené 2 USD za dopravu a na druhou stranu to byla asi nejnižší cena, kterou můžete zaplatit za sebevraždu. Řidiči Grabu jezdí velmi efektivně a opravdu se toho příliš nebojí. Za necelých 15 min. jsme byli na místě a já jsem asi v životě nebyl radši, že zase stojím na pevné zemi a nemusím kličkovat mezi kamiony a vlastně vším, co má kola a jezdí. Najednou se přede mnou rozprostřely ulice starého Bangkoku v čilém poledním ruchu. Elegantně jsem se vyhnul všem pouličním prodejcům a vydal se hledat mé ubytování, Bed Station Hostel Bangkok. Po kratším bloudění jsem se dostal na ulici Thanon Tani, zhruba dvě ulice severně od Khaosan Rd. Zde se má podle Google Maps nacházet Bed Station Hostel, jenže pro kohokoliv, kdo sem přijede prvně, bude výzvou ho najít. Je poměrně dobře schovaný ve vnitrobloku, takže abyste sem nejlépe trefili, musíte najít úzký průchod nalevo od malé cestovní agentury s názvem „Boonsiri Sakorsiri“, pak vejdete do tohoto průchodu a už to nemůžete minout, šipky vás navedou.
(ani nevíte, jak rád jsem tuto ulici viděl)
Tuk Tuk safari
Ve chvíli, kdy jsem dorazil do hostelu, jsem byl příjemně překvapen chladivým bazénem poblíž baru, kde jsem strávil celé odpoledne po dlouhé cestě. Ale má touha objevovat nová místa mi nedala a hned, jak se slunce začalo blížit k obzoru a teploty se dostaly do značně přívětivějších hodnot, tak jsem se vydal prozkoumat okolí mého nového domova. Netrvalo to ani 10 minut od doby, co jsem vyrazil, a náhle z jasného nebe se objevil déšť a během minut už jsem byl naprosto promoklý, což mi vzhledem k euforii, kterou jsem prožíval z prozkoumávání nových míst, bylo naprosto ukradené. Vlastně mi déšť pomohl zajistit program na celé odpoledne, neboť když jsem tak bezcílně bloumal ulicemi okolo chrámu Emeraldového Buddhy a přidruženého parku, tak se se mnou dal náhle do řeči jeden postarší místní pán.
Vše začalo naprosto nenuceným small talkem o počasí, načež jsem začal vysvětlovat, jak jsem se tu objevil. Celá konverzace vedená v jazyce na pomezí angličtiny, thajštiny a znakové řeči byla doplňována neustálým šuměním větru, který měnil vertikální směr deště na horizontální sprchu. Kolemjdoucí schovaní v podchodech se na nás trochu divně dívali, když jsme se tam tak nonšalantně procházeli a rozhazovali rukama v bujarých gestech a radosti ze společné konverzace. Zčistajasna přestalo pršet, můj drahý společník odněkud vytáhl kus papíru a tužku a sepsal mi stručný seznam zajímavých míst, které bych měl ještě dneska navštívit, a úplně dolů velkým písmem napsal „2 hodiny za 40 Bahtů“, tuto část textu pečlivě zvýraznil. Načež mávl rukou na nejbližšího řidiče tuk-tuku, chvíli se s ním o něčem dohadoval a nakonec si řidič prohlédl kus papíru a pobídl mě, abych nastoupil, se slovy: „Welcome in Bangkok, sir!“ (v průběhu cesty jsem pochopil, že toto je nejkomplexnější věta, kterou tento muž umí poskládat. Ale i tak mi byl schopný dát poměrně detailní výklad o všech zajímavostech v okolí, v thajštině obsahující stopové množství anglických slov…).
Je pravda, že během následujících 2 hodin jsme udělali poměrně velký okruh po starém městě a zastavili se u nesčetných chrámů a oltářů, kdy můj řidič vždy počkal, než si pečlivě prohlédnu každý detail dané stavby, mezi jeho zastávky ale nepatřily jen památky, zavezl mě také do ulice plné krejčovských salónů. Podal mi další kus papíru, tentokrát se slevou 50% na cokoliv v okolí, a řekl mi, že se mám projít a trochu si to zde prohlédnout. V tu chvíli jsem pochopil, proč může být 2 hodinová jízda tak levná… Každopádně po krátké rozmluvě s místním prodavačem v jednom ze salónů jsme oba dospěli k závěru, že zřejmě nepatřím do sorty zákazníků, kteří jsou schopni si zde cokoliv zakoupit. Tak jsem se vrátil zpět za řidičem a vydal se vstříc místu, které jsem chtěl navštívit již od počátku celé cesty.
Zlaté nebe nad Bangkokem
Netrvalo dlouho a dorazili jsme k úpatí menšího kopce uprostřed starého města, na jehož vrcholku se v zapadajícím slunci zlatě blyštil chrám Wat Saket. Zde se se mnou řidič rozloučil a já se vydal stoupat po nekonečném schodišti až na samotný pozlacený vrcholek s chrámem. Ne nadarmo se říká, že je odsud jeden z nejkrásnějších výhledů na celý Bangkok. Přímo pod vámi se rozprostírá staré město, rozložené podél břehu Chao Phrayi a v dálce se tyčí mrakodrapy nového Bangkoku. Nad městem se pomalu rozléval večerní opar a vše se začalo barvit do nachova, jen odlesky chrámu ještě připomínaly poslední zlatavé sluneční paprsky.
Při sestupu dolů, obklopen davem místních, jsem se pomalu dostal až do postranních uliček v okolí hory. Zde si to velmi doporučuji projít a vydat se prozkoumávat přilehlou čtvrť, protože i náhodné bloumání těmito uličkami vám přímo učaruje. V případě, že byste snad dostali hlad, tak velmi doporučuji se vydat do přilehlé restaurace „Thipsamai Pad Thai Pratoopee“ tady ochutnáte zřejmě nejlepší pad thai ve vašem životě (po té, co jsem ho ochutnal, jsem se za měsíc vrátil zpět do Bangkoku, abych sem mohl znovu zajít). Další zastávkou v okolí se může stát malé knihkupectví s neuvěřitelně vstřícným majitelem, který vám pomůže najít tu správnou mapu, průvodce (máte mě, takže tento krok přeskočte ; ), nebo jakoukoliv knížku o místní kultuře. Pro trochu kulturního relaxu se zastavte v „Passport Bookshop“.
Do víru Chinatownu
Pomalu se blížil čas večeře, Bangkok se probudil z odpoledního dřímání a všude se začalo objevovat spousta lidí. Na doporučení dobrého místního kamaráda jsem se vydal kolem královského paláce směrem do Chinatownu, kde prý zažiji a ochutnám zase úplně jiný Bangkok. Po krátkém vyjednávání s jedním řidičem tuk-tuku jsem u královského paláce nasednul a nechal se odvézt až na kraj Chinatownu, což je pěšky alespoň 10 km. Postupně už jsem se začal učit, jak funguje místní vyjednávání a mentalita řidičů. Zaprvé, je velmi důležité všímat si barvy SPZ, pokud je tabulka žlutá, jedná se o státní tuk-tuk, takže ceny budou nižší, protože mají limit blížící se fixní sazbě, což ale neznamená, že by se nedalo vyjednávat. Mě celá jízda vyšla asi na 70 bahtů. Já jsem z toho byl nadšený a řidič věděl, že stejně mi naúčtoval víc, než by měl, takže jsme byli oba spokojeni. Samozřejmě můžete jet i s tuk-tuky s jinou barvou SPZ, ale připravte se, že ti vás rozhodně oberou o mnohem víc. Na druhou stranu je to rozhodně jeden z nejstylovějších a nejefektivnějších způsobů dopravy v Thajsku.
Když jsme zastavili na kraji Chinatownu a já jsem neohrabaně vypadnul ze zadní korby (jezdit na tuk-tuku se musí člověk naučit, já jsem to trénoval celý měsíc), tak jsem byl zcela uchvácen množstvím světel, vůní a zvuků, které mi tato čtvrť nabízela, že jsem málem spadl na zem ještě podruhé. Ponořil jsem se do davu lidí procházejících hlavní tepnou a nechal se unášet a jen se díval všude okolo. Po nějaké době jsem si vytipoval malou čínskou restauraci se stoly umístěnými v prvním patře a tak jsem zaplul dovnitř a objednal si jakousi místní specialitu. Mohu konstatovat, že jsem byl příjemně potěšen kvalitou jídla. A tak jsem se vydal dále prozkoumávat tuto čtvrť.
V případě, že se sem vydáte, tak to zde funguje asi takto. Máte zde hlavní třídu Yaowarat Rd., kde jsou ty nejpopulárnější podniky, hotely a pouliční stánky, tudy proudí většina turistů a fotí si miliony neonových nápisů visících ze všech budov. Pak můžete odbočit jakoukoliv postranní uličkou směrem k řece a proplétat se nepřeberným množstvím dalších stánků se zbožím všeho sortimentu, až se objevíte u vody, a zde je pro změnu trh s rybami a můžete tady nastoupit na jednu z lodí a vydat se po řece zpět na sever k Wat Pho, Wat Arun a Khaosan Road.
Na druhé straně řeky, trochu proti proudu, se zase rozkládá jedna z nejluxusnějších čtvrtí s mnoha krásnými hotely, které dominuje nákupní dům Icon Siam. Ale kupodivu tato čtvrť nebyla na seznamu míst, kam bych se zrovna chtěl vydat, já jsem radši zamířil do labyrintu uliček a propracovával jsem se tak blíže a blíže břehu řeky. Nakonec jsem se dostal do naprosto opuštěných příbřežních uliček, kde chybělo i pouliční osvětlení a jedinou společnost mi dělal postarší mechanik rytmicky bušící kladivem do starého blatníku od motorky.
Samsara Café: bar, který najde jen ten, kdo bloudí
Začínal jsem si říkat, že už jsem se zase dostal, kam jsem neměl, když v tom jsem spatřil malou zaprášenou ceduli u vstupu do naprosto úzoučké uličky, na ceduli byla jakási reklama na bar někde v okolí. Pomyslel jsem si, že to nemůže být náhoda a procpal jsem se touto uličkou, pokračoval ještě tak 200 metrů a najednou jsem dorazil ke dvěma osvětleným dřevěným chatrčím postaveným na kůlech nad řekou. Původně to asi byly rybářské příbytky. Vydal jsem se ke vchodu vzdálenější z nich. Nad dveřmi stálo: „Samsara Café“, název mě natolik zaujal, že jsem hned vešel dovnitř a se skřípěním podlahy jsem se k mému překvapení objevil v celkem hezky zařízeném baru s velkou terasou na kůlech, ležící tak metr nad vodou. Usadil jsem se na jednu z dřevěných židlí těsně u kraje, co nejblíže k vodě, a objednal si osvěžující Singha beer.
Uchvácen výhledem jsem pozoroval oba břehy Bangkoku osázené mnohými podniky, skromnými příbytky, moly, kolem kterých tančily na hladině malé rybářské loďky, ale i velké lodě majestátně se šinoucí po proudu i proti němu. Vždy, když jedna z větších lodí projela blíže ke břehu, tak se celá hladina rozhoupala a já jsem byl v důsledku toho pořád dokolečka ohazován vystřikujícími krůpějemi vody.
Noční procházka městem
Kolem desáté večer jsem naznal, že je na čase se už vydat zpátky na ubytování, protože po pár dnech cesty mě ani počáteční nadšení z prozkoumávání nových míst nedokázalo udržet bdělého. Tak jsem se protáhl uličkou zpět kolem starého mechanika, stále něco usilovně montujícího, a vydal se na malé náměstí opodál. Mezitím se mi vybil telefon, takže jsem jen intuitivně následoval řeku a vydal se proti proudu podél břehu. Moje zvědavost mi nedala a když jsem minul chrám obeskládaný lešením, tak jsem vytušil jedinečnou příležitost se tam vydat podívat i po zavírací době. V tu ránu jsem si zpoměl na knihy, velkého cestovatele, Richarda Hilliburtona, jak popisoval svá dobrodružství při objevování nohdy zakázaných míst. Tak jsem ladně vyšplhal po bambusových tyčích a nenápadně se dostal až do druhého patra chrámu. Když jsem vstoupil oknem, tak se ukázalo, že se nacházím v hlavním sále, kde byl velký pozlacený oltář s Buddhou a spousta nábytku ještě zabalena, jak se vše kolem rekonstruovalo. Chvilku jsem se tam v úžase a s respektem procházel, když najednou se v jednom okně mihlo světlo. Tak jsem se rychle přiblížil zpět k mému oknu a schoval se za sloup opodál. Chvíli jsem čekal, ale nic se nikdo se naštěstí neukázal, tak jsem zase velmi opatrně a potichu vyšplhal zpět na bambusové lešení a přelezl zpět na chodník. Načež jsem se opět vydal na cestu a u toho si bezstarostně pískal, jako bych nikdy ani žádný chrám nenavštívil.
Po zhruba hodině cesty se reliéf ulice změnil z koloniálních dvoupatrových budov s čínskými nápisy na širší ulici zaplněnou dřevěnými paletami obskládanými květinami všech barev, to jsem zrovna došel na příbřežní květinový trh. Zde jsem narazil na řidiče tuk-tuku a s horlivostí se vrhl do vyjednávání. Po necelých deseti minutách vyjednávání a dohadování se jsem zůstal sám na tom samém místě… Ušetřil zhruba 50 bahtů a rozhodl se, že se ještě za svitu měsíce trochu projdu po trhu a nábřeží a třeba na někoho natrefím později.
Taky že se tak stalo, potkal jsem mnohé prodejce sklízející své stánky a jak cesta a čas ubíhaly, tak se začali objevovat zase prodejci, kteří už chystali nové zboží pro nadcházející den. Pro mou smůlu už jsem ale nepotkal jediného řidiče tuk-tuku ani jiného dopravního prostředku. Takže jsem takhle podél řeky šel asi 3 hodiny, kochal se okolím a pak mi Wat Arun (chrám) na protějším břehu naznačil, že už se blížím k cíli mé cesty. Když se majestátný Wat tyčil kolmo na druhém břehu a zrcadlil se přitom v rozvířené řece jako nějaká fata morgana, tak jsem zahnul nejbližší ulicí pryč od vody a vydal se podél zdi královského paláce až na náměstí Sanam Luang, a pak už zapadnul do ulic starého Bangkoku a prokličkoval přes Khaosan Rd., ze které kolem druhé hodiny ranní už byl jeden velký noční klub plný pestré sbírky návštěvníků z celého světa.
S úlevou jsem zapadl do své kóje v našem hostelu a ještě dlouho přemýšlel, jestli ušetřit 50 bahtů za jízdu byl zas tak dobrý nápad, který mi na druhou stranu přichystal krásnou celovečerní procházku nočním městem. A dalšího rána už očekávám příjezd Davida, se kterým se společně vydáme na cestu přes Jihovýchodní Asií.
Napsat komentář